"Pes nerozlišuje, jestli je naše pozornost, kterou psovi věnujeme, je dobrá nebo špatná (např. se na něj mračíme). Každou naši pozornost vnímá jako jistou formu odměny."
Malé štěňátko je na začátku chlupatá kulička, které je třeba všechno ukázat a vysvětlit. Nemůžeme se divit, že spoustu věcí udělá jinak, než je naše představa. Všechno už vlastně začal chovatel, od kterého jste si dovezli štěňátko. Chovatel štěňátka seznamuje postupně s rušivými vlivy, jinými zvířaty i různými lidmi. Odborně se takovému učení a poznávání říká "raná socializace".
Současně s "ranou socializací" od chovatele vychovává štěňátka i matka fena. Tak jako každý rodič nejlépe ví, jak o své děti pečovat a postupně je zapojovat do her, které posilují sebevědomí. Když máme možnost pozorovat matku fenu, tak zjistíme, že se začne věnovat štěňátkům v různém stáří a ještě ke každému individuálně. Zatím, co jednomu štěňátku ukazuje už vzdálenější kouty zahrady, jiné nechává ležet v pelíšku. Dalším příkladem je třeba tahání se o hračku aj.
Máma fena také dělá jednu důležitou věc, na kterou my lidé často zapomínáme: svá štěňata pozoruje - tím zná jejich reakce a ví, na co je třeba se zaměřit a s čím je třeba každé štěňátko individuálně seznámit.
Přesto, že tohle všechno se někomu bude zdát, že nesouvisí úplně přesně s tím jak začít, tak opak je pravdou. Pokud nebudeme sledovat přirozené chování našeho psa, nikdy jeho myšlení a záměry nepochopíme. Na začátku si sami sobě musíme položit otázku: "Co pro nás nový člen rodiny vlastně má být?" Většina lidí rychle a jasně odpoví: "společník a kamarád do rodiny".
První takovou základní věcí je, že společník a kamarád by měl být především vychovaný. Pokud takový chlupatý kamarád do rodiny není patřičně vychovaný, je spíše přítěží než tím, kdo má rodinu obohatit o příjemně strávené chvilky odpočinku a relaxace. Štěňátku je třeba všechno ukázat a vysvětlit. Je to vlastně nepopsaný list papíru, na který všechno napíšeme, či namalujeme.
Zpočátku mluvíme spíše o výchově než výcviku. Výchovou rozumíme, že štěňátku vysvětlíme, kde smí dělat loužičky, vysvětlíme mu, že boty jsou jen a jen pánovi a ke hraní slouží hračky, naučíme ho, že nosit obojek je zcela normální, že vodítko není nic nepříjemného, ale naopak možnost jak být svému pánovi nablízku.... je toho spoustu, pokud chceme mít opravdu výborného společníka, tak nic nejde ani vynechat, ani přeskočit.
Výcvik jde začít pouze u psa, který je řádně vychován a svého pána bere jako součást týmu. Štěně by mělo být zvyklé na nový domov, zkoumat neohroženě prostory pozemku, znát své jméno, být navyklé na obojek a vodítko a hlavně mít schopnost rozeznat pochvalu a zákaz. Malý človíček také nejdříve poznává své okolí a okolím je vychováván. Nikoho v tomhle případě nenapadne dítě poslat do školy hned, jak začne mluvit. U psů na tohle dost často zapomínáme.
Hravost a schopnost učení u psa na sebe přímo navazují. Usměrněná hra je vždy součástí vážné výcvikové práce.
Každý, kdo cvičí psa, by měl při výcviku dodržet jednu zásadu:
Pokud má špatný den a je psychicky rozrušen - neměl by v tomto dni psa cvičit!
Druhou zásadou je mít jasnou představu o tom, co chceme svého psa naučit a které cviky s ním budeme nacvičovat. Přesto, že málo majitelů psů má zpočátku ambice skládat zkoušky, je třeba, abychom se vyvarovali hrubých chyb. Každá hrubá chyba, kdy psa něco naučíme špatně, se odstraňuje přinejmenším 2x tak dlouho, jak jsme onu danou chybu dlouho utvrzovaly.
Velkou výhodou je navštívit kynologické cvičiště nebo alespoň letní výcvikový tábor, kde má možnost výcvikář vaše chyby možnost odhalit hned na začátku.
Vycvičit psa je složité a zároveň u vycvičeného psa krásná odměna za hodiny strávené se psím kamarádem.
Každý pes potřebuje individuální přístup jak k výchově, tak k výcviku a jak již bylo napsáno, pečlivým pozorováním lépe a rychleji svého psího společníka pochopíme.
S výchovou ani výcvikem není nikdy pozdě začít !!!